Václav Ševčík
Úspěšná česká výtvarnice Lenka K. Galeoni (46) se s námi podělila o své názory na umění, módu a ženský svět, ale třeba i na lásku a muže. Přestože zažila ve vztazích velká zklamání a dvě její manželství zkrachovala, stále věří v lásku…
Otázka na úvod, taková pohledná žena… tak bych tipoval, že jste měla něco společného s modelingem, co říkáte?
(smích) Díky za kompliment… Nějaký čas jsem opravdu pracovala jako modelka, ale zjistila jsem, že mě baví mnohem víc práce na druhé straně objektivu, a tak jsem začala modelky líčit a po několik let byla vizážistkou.
To je ale minulost a vy jste dnes úspěšná výtvarnice, jak jste se dostala k výtvarnému umění?
Od malička mě bavilo si kreslit. Někdy od druhé třídy jsem začala chodit do LŠU. Měla jsem štěstí na učitele, krom kresby a malby se s námi pouštěl do mnoha výtvarných technik, jako například linoryt a modelování.
Prvním člověkem, který vás umělecky motivoval, byl prý váš otec, už jako dítě jste se mu motala v dílně a tvořila s ním věci ze dřeva a plexiskla, je to pravda?
Ano, tatínek je manuálně zručný a mne vždy bavilo být při jeho práci v dílně.
Pak jste pokračovala na sklářské škole, to asi není zrovna obor, kde by se to hemžilo ženami, není to spíše chlapský obor?
Tato škola měla několik oborů. Například já jsem byla v oboru rytého skla, tam jsme byli vyvážení, ale třeba v malířském oddělení byly samé dívky a naopak na brusičském oddělení byli více muži.
Do tajů práce se sklem a dalšími výtvarnými materiály jste ale začala pronikat mnohem později, nejprve jste se věnovala navrhování oděvů, které jste prezentovala v mnoha obchodních domech a buticích po celé republice…Co se vám na návrhářství líbilo?
Módu jsem měla vždycky ráda, líbí se mi, když lidé dbají na svůj vzhled, je to jeden z prvních komunikačních prostředků mezi všemi. Barvou a stylem oblečení se sami někam přirozeně zařazujeme. Škoda, že spoustu lidí tuto stránku zanedbává a jsou „davově šedí“. Ale pokud mám odpovědět konkrétně na danou otázku, tak bych upřesnila, že mé začátky a spolupráce s obchodními domy se týkaly především kojeneckých a dětských oděvů, které byly spíše sériové. Až později jsem přešla na navrhování modelů, originálních šatů do butiků. Bavilo mě obojí, dětem jsem sama navrhovala obrázky na mikiny, trička či plyma do kočárků a naopak v návrhářství oděvů bylo pro mě možnost vyjádřit se výtvarně, esteticky. Je příjemné pak na ulici nebo někde na večírku potkat svůj model.
Ale to byla ještě doba totality, jak jste vůbec dokázala podnikat v tehdejších podmínkách?
Rozhodně to bylo jiné než dnes. Výhoda byla, že tu byla ve většině oborů malá nabídka a velká poptávka, na rozdíl od dnešní doby, kdy je trh přesycen vším a umocňuje vše ještě hospodářská krize. Naopak nevýhodu jsem tenkrát cítila v přístupu a neprofesionalitě lidí se kterými jsem spolupracovala. Byly to především švadleny, které jsem díky jejich přístupu byla nucena neustále propouštět a nabírat nové.
Jen jste navrhovala oděvy nebo i sama vyhledávala dodavatele látek a odběratele, věnovala se i sama šití a úpravám navržených modelů?
Oděvy jsem navrhovala sama, dělala jsem i střihy, ale šila jsem minimálně, to jsem přenechávala švadlenám. Časově se to nedá stihnout vše. Látky jsem vybírala přímo u výrobců, ale často i na pultech obchodů.
Dalo by se najít nějaké společné pojítko módního stylu, ve kterém jste pracovala? Jaké látky jste nejraději využívala?
Pojítko….? nevím, možná určitá barevnost…. Módu jsem navrhovala především pro ženy. Mým přáním bylo, aby nositelka měla z oděvu radost, získala sebevědomí a vypadala opravdu „žensky“. Materiál nemám oblíbený jeden konkrétní, ale určitě jsem zastánce přírodních, na dotek jemných a na vzhled luxusních látek.
Začala jste také malovat, vaše obrazy nesly rysy romantiky, odráží to vaši romantickou povahu?
Obrazy jsem malovala asi vždycky, jen jsem neměla potřebu je ukazovat ostatním. Romantické mi moc nepřišly, spíš snové, ale možná máte pravdu v tom, že jsem romantik a nějakým způsobem se to v mých obrazech odráží.
Zatímco v práci se vám dařilo, v soukromí už to bylo horší, rozešli jste se s vaším prvním manželem, byl odrazem vašeho životního zklamání i tehdejší surrealistický přístup k malbě, který nahradil romantismus?
Nikdo nemá všechno, já vím…. Můj první manžel byl jiné mentality než já. V lecčems jsme si rozuměli, ale na některé věci jsme měli neslučitelné názory. Po čase se začala objevovat manželova stupňující se agresivita, také mě opakovaně fyzicky napadl. Raději jsem odešla i s naší čtyřletou dcerou.
V roce 1999 jste začala pracovat v redakci Annonce a objevil se druhý muž vašeho života…
V době, kdy jsem pracovala pro Annonci, jsem si více uspokojovala své obchodní schopnosti. Práce pro mě ani v tuto dobu nebyla prací, ale zábavou a já poznala mnoho zajímavých lidí v různých oborech. Do této etapy mého života patří i můj druhý manžel, kterému jsem věnovala celý můj volný čas. On mou výtvarničinu neuznával a ani mě v ní nepodporoval. Bylo mi to líto, ale tvorba mi nechyběla, neboť se nám narodil krásný syn a dítě je asi pro každou ženu největší a nejkrásnější „dílo“. Žila jsem pro rodinu.
To jistě ano, ale jak jste už naznačila, ani druhý manžel neměl pochopení pro vaše výtvarné záliby a nakonec i tohle manželství zkrachovalo. Přesto vám manželství přinesla dvě krásné děti, kolik jim je, co dělají?
Dcera Gabriela (20) má úspěšně po maturitě na střední škole – umění a managementu a nyní studuje jazykovou školu. U syna Ondřeje (8) se již někdy od 3 let objevovaly výrazné technické vlohy, vůbec si nehrál s hračkami a jde mi jen po všech „technických vynálezech“. V jeho povaze je spousta rysů, které svědčí o potenciálně velkých schopnostech v několika oborech. Sám od sebe se naučil číst někdy kolem 5 let a před pár týdny se sám vrhnul do ruštiny. Na druhou stranu je ale velmi komplikovaná, uzavřená osobnost s určitými autistickými znaky. Obě děti jsou mou velkou inspirací a smyslem mého života, jsem šťastná, že je mám. Od jejich otců jsem odešla bez ničeho a přitom s největšími poklady.
Rozumím, teď navažme na vaši druhým manželstvím přetrženou uměleckou nit. Kdy jste navázala uměleckou tvorbu?
Když malému byly asi 3 roky, byly mi odebrány „růžové brýle“….
Asi to nebylo úplně jednoduché. Každodenní život umělce na volné noze asi není z existenčních hledisek zrovna jednoduchý, takže jste si zároveň přivydělávala jako ilustrátorka, malovala jste zátiší a portréty na zakázku do Německa a Holandska. Tenhle vynucený komerční přístup musel pro vás být trochu stresující, ne?
Být ilustrátorkou vůbec není stresující, je to krásný, ale těch příležitostí tolik nebylo. Malování portrétů a zátiší mě sice bavilo, ale byla to taková svazující, rutinní práce a chyběla mi volnost vyjádření se.
Odráží se vaše životní hledání ve vašich obrazech, jak? Nacházíte v nich řešení a východiska?
V mých dílech se určitě vždy odrážím já, moje myšlení, povaha a nálady. Je to tak u každého umělce, nejen výtvarníka. Obrazy, sochy, plastiky – to jsou vlastně zhmotněné představy, je to druh komunikace mezi výtvarníkem a okolím. Ráda jimi oslovuji, provokuji a dávám prostor pro zastavení se a odreagování se od všedního dne.
Našla jste nakonec východisko i v životě?
(Úsměv) …. našla jsem východisko v životě, a proto jsem přistála tady na Zemi….. A i přesto, že leckdy dopadám dost tvrdě, zůstávám optimistická a života si užívám.
A vy si užíváte i ve výtvarném umění. Začala jste pracovat s keramickou hlínou a porcelánem a začala tvořit z těchto materiálů první sochy a plastiky. Vrátila jste se i ke sklu, se kterým jste kdysi vlastně začínala. Prý vám v tomto směru pomohl Václav Hubert. Ten vás zasvětil do tvorby rytého skla… A Jaromír Rybák?
Václav Hubert byl mým učitelem v oboru rytého skla. Výborným učitelem je dodnes. Jaromír Rybák, je člověk, skvělý sklář, který mě zasvětil do techniky tavení skla a věřil mému umění. Díky němu jsem měla možnost se dostat zpět ke sklu a tvořit to, co jsem si vždy přála.
Motivy vašich prací mají často erotický nádech…je to oblast života, která se vám zdá umělecky přitažlivá?
Erotika byla, je a bude inspirativní ve všech dobách a myslím, že všem umělcům.
Vaší specialitou jsou skleněné plastiky kombinované s bronzem, jak jste k této technice došla?
Líbí se mi kombinace materiálů, především právě sklo a bronz. Jsou to pro mě symboly protikladů, které k sobě patří a doplňují se, propojením, podle mě symbolizují harmonii. Sklo, jakožto materiál, ve své čistotě u mě vítězí, je to dokonalost sama a je výsledkem umu člověka.
K vašim blízkým kamarádkám patří slavná návrhářka Blanka Matragi, je pro vás vzorem? Proč?
S Blankou Matragi jsem se seznámila před několika lety a staly se z nás kamarádky, neboť máme leccos společného. Obdivovala jsem ji jako návrhářku už mnoho let předtím. Dělá modely, které jsou nádherné a žena se v nich oblečená dostává do snu a je na chvíli princeznou. Vzorem je mi houževnatostí, elánem, energií a vůlí. Jsou to vlastnosti, které jsou potřebné k tomu, aby člověk něčeho dosáhl.
Prý jste stála modelem pro kresbu Kájovi Saudkovi, než ho potkal smutný osud a dodnes se neprobral z komatu?! Jak jste se sním seznámila, jaký to byl nebo vlastně je člověk? Dokončil vaši kresbu, máte ji ve sbírce?
Káju Saudka a jeho ženu Johanku, jsem měla možnost poznat a navštěvovat poměrně často, spolu s mým bývalým manželem, u nich doma. Kája byl neuvěřitelně galantní, skromný a pracovitý člověk. Byl z jiné planety a i z jiné doby, škoda, že někteří lidé ho nedokázali správně vnímat. Zmizel mi ze dne na den a tak neuvěřitelně hloupou příhodou, která se mu stala osudnou. Namaloval mi můj portrét, který mám a velice si jej vážím.
Můžete nám říct, kde jste vystavovala a kde vystavujete v současnosti, prý vaše díla viděli i obdivovatelé výtvarného umění v USA?
Na podzim roku 2008 jsem měla samostatnou výstavu Diamant v pražské galerii MÁNES a o měsíc později jsem měla výstavu u příležitosti slavnostního otevření Českého centra v Dvořákově domě v New Yorku. V současné době pracuji na dalších dvou výstavách, které by měly být letos na jaře a opět v Praze i New Yorku.
Co je hlavní náplní vašeho profesního života v současnosti a kam byste chtěla dál směřovat?
Náplní je tvorba, momentálně mám potřebu tvořit.
Dnes je ale asi dost obtížné živit se výtvarným uměním, jsou lidé v době ekonomické krize ochotni utrácet za umění?
Umění je obor, kterého se krize také týká, ale zase trochu jinak. Lidé, celkově mají málo času na zábavu, kulturu, relax a odpočinek. Je to velká škoda a myslím, že se to strašně odráží na kulturní úrovni a bohatství nás všech. Ale co se týče prodeje, najdou se ti, kteří holdují umění a jsou ochotni do něj investovat v kterékoli době. Navíc zde jde mnohdy i o takzvaně „dobře uložené peníze“.
Máte nějaký profesní, umělecký sen?
Profesní sen jsem si splnila návratem ke sklu a tvorby z něj. Přála bych si, aby má díla dávala lidem sílu a další rozměr bytí, aby se pomocí nich dokázali odpoutat od starostí a byli tím obohacení nejen majetkově.
Máte poměrně na místní poměry nezvyklé jméno Lenka K. Galeoni, je to pseudonym? Můžete nám vysvětlit jeho původ?
Přála jsem si rodinnou umělecko-řemeslnou firmu, jejíž jméno by obsahovalo křestní jméno mé dcery – Gabriely, dále mé – Lenka a mého syna – Ondry. GA-LE-ON-I tak bylo na světě. Po rozvodu jsem toto jméno převzala jako mé oficiální příjmení, takže jej mám i v OP a je to i jméno mých webových stránek – galeoni.com
Přes všechno zklamání věříte ještě, že potkáte v životě toho pravého, věříte ještě v lásku?
Jsem věčný optimista, věřím v lásku.
Jste krásná žena, myslíte si, že pohledné ženy to mají ve vztazích paradoxně složitější než přírodou méně obdařené ženy?
Já si nikdy nepřipadala krásná, spíš zajímavá. Pohled na krásu může být různý. Dokonalost tváře a tvarů těla nemusí být krása člověka, jakožto bytosti. Nedovedu posoudit, zda krásný vzhled hraje roli ve vývoji a dlouhodobosti vztahu. Řekla bych, že možná jde o výhodu při samém počátku, ve smyslu upoutání a navázání známosti. Později se samozřejmě vše odvíjí od mnoha dalších aspektů a tyto dohromady by měly tvořit měřítko přitažlivosti. Myslím si, že je určitě hodně důležité pro vztah, když je žena veselá, pozitivní a tolerantní, ale musí to být přirozeně z ní.
Myslíte si, že máte, jak se říká, smůlu na muže?
Ne, to si rozhodně nemyslím, je mi dopřáváno těch nejlepších mužů v rovině přátelské i pracovní. Oba mí manželé do této kategorie nepatřili, ty bych spíše definovala jako léčitele, kteří mě z lecčeho vyléčili. Například z iluzí. Rozhodně si nestěžuji, dali mi oba opravdu hodně. A to hlavní – vybírala jsem si je sama.
Jak jste se rozloučila se starým rokem, dala jste si nějaké předsevzetí do nového roku?
Letos jsem byla na Nový rok sama se svým synem a přiťukli jsme si dětským šampaňským. Předsevzetí si nedávám, snažím se na sobě pracovat průběžně.
Jste taková štíhlá, jak se udržujete ve formě, cvičíte, žijete zdravě?
Od přírody mi chutná jídlo, které je ve své podstatě zdravé a potřebné, tak se k nějakým dietám nutit nemusím. Výjimkou je sladké a tak jen zde se omezuji v tom, že pokud se pustím do sladkého, tak se snažím ten den ostatní jídla už vynechat. Nekouřím, nepiju ani kafe, ani alkohol. Není to odříkáním, přirozeně jsem na nic z toho většinou nikdy neměla chuť.
Vaše oblíbené jídlo a pití?
Musím se přiznat, že jídlo, jako takové, mám strašně ráda. Od malička mám ráda maso, nejvíc zvěřinu a ryby a k tomu jen zeleninu a saláty. Přílohy skoro vůbec nejím. V dospělosti se mi přidaly i obrovské chutě na sladké. K pití mám ráda ledové, slámové či botritické víno.
Jako módní návrhářka jistě dáváte důraz na vaše oblečení, v čem chodíte nejraději a co byste naopak na sebe nikdy nevzala?
Šaty dělají člověka a prozrazujeme jimi dost o nás. Je to první, co je na nás vidět. Nemusí být značkové, nemusí být drahé či nějak okázalé, ale měly by k nám ladit a měl by se na nich odrážet nějaký stupeň kultury. Já se nejraději oblékám do „ženských hadříků“. Na módních trendech zas tak moc netrvám. Celkově ale mám ráda estetično a tak se snažím svému okolí to pohledem na mě také nekazit. Na sebe bych si určitě nevzala něco, o čem bych se domnívala, že je to oblečení nevkusné.
Váš oblíbený film, kniha, muzika?
Popravdě mi moc času na filmy nezbývá, ale volím je podle momentální nálady. Nechám se naprosto strhnout filmy typu Madagaskar, Doba ledová nebo Wall-e a naopak třeba horor nemám potřebu vidět vůbec, život mám dost pestrý i bez nich. Knihu teď čtu „Sofiin svět“, ale je to dáno i tím, že jsem se dala na studium, kde je krom jiného filosofie.
Co byste popřála našim čtenářkám do nového roku 2010?
Přála bych jim, aby braly svůj život pozitivně a snažily se ho prožívat i užívat. Také bych jim přála hodně energie do běžného života, který tady rozhodně pro nikoho není procházkou Rájem, ale spíše pobytem v Očistci…. Život je krásný!
| Lenka K. Galeoni Česká výtvarnice, která se specializuje na skleněné plastiky kombinované s bronzem. Její nápaditá díla, která mají často erotický náboj, přestavila již na výstavách jak u nás, tak v USA. Ve svém oboru patří ke špičce a její plastiky jsou vyhledávanými sběratelskými exponáty především v zahraničí. Lenka je rozvedená a ze dvou manželství má dvě děti. |